Za jedno z nejhezčích českých slov osobně pokládám slovo útulný. Příbuzná slova tulit se, přitulit se, stulit se a přítulný se mi také dost líbí. Další příbuzný, výraz útulek, mě už tolik nevzrušuje. Nemusíte se mnou souhlasit, citové vztahy ke slovům jsou záležitost hodně individuální a na krásu či ošklivost jazykových jevů nejsou žádná objektivní kritéria.  V každém případě si teď můžete přečíst povídání o jazykovém zákulisí slova útulný.

Podle Slovníku spisovného jazyka českého toto přídavné jméno znamená

zaprvé příjemný k obývání, působící milým, klidným dojmem, zadruhé pak knižně příjemný vůbec, libě, mile působící; v tomto významu může být útulné například teplo. Slovník pak uvádí ještě dva významy výrazu útulný. Dříve mohl být útulný i člověk a myslelo se tím, že ten pán byl přívětivý, ta žena vlídná, milá nebo také přítulná. Poslední význam uváděný slovníkem je nesmělý, bázlivý, a to už je hodně daleko od toho, jak slovo chápeme dnes. Ještě dál je význam, v němž se slovo útulný používalo někdy v 16. století a dříve. Objevuje se totiž v latinsko-českém slovníku Jana Vodňanského z roku 1511 s významem potutelně lstivý. V Machkově etymologickém slovníku se u slova útulný uvádí poznámka „výtvor Jos. Durdíka“. Protože filozof, estetik a také překladatel a básník Josef Durdík žil v letech 1837 až 1902, nemůžeme tuto poznámku brát  doslova,  Durdík slovo, které je ve slovníku z šestnáctého století, v devatenáctém století v pravém slova smyslu  vytvořit nemohl. Ale s největší pravděpodobností mu dal jeho dnešní význam, byl  první, kdo ho použil v souvislosti s prostředím; před ním se používalo jen jako charakteristika osob.

Václav Machek ve svém slovníku přidává stejnou poznámku – „výtvor Jos. Durdíka“ – ještě k jednomu slovu. K výrazu záložna. Tentokrát je to pravda celá. Výraz záložna, který se poprvé objevil, víme to přesně: 9. ledna 1861 v časopise Čas, vytvořil Josef Durdík, sám se k tomu přiznal. Ve svém spise Kallilogie, vydaném v roce 1873, píše, že slovo záložna vymyslel „v létě 1858“. Záložna je jeden z mála případů, kdy se tento vynikající vědec, ale ne lingvista, jazykovědec, k tvorbě nějakého nového českého slova přihlásil.

Takže v jiných případech dnešní jazykovědci Durdíkovo autorství jen předpokládají. S výrazem nálada, které Machek také pokládá za Durdíkův výtvor,  je to snad podobně jako se slovem útulný; dříve se používalo v podobě nálad či nálad mysli, dnešní podobu mu dal Josef Durdík.

Podle  krásných slov útulný, záložna a nálada bychom mohli soudit, že význačný estetik měl tak mimořádný smysl pro estetiku jazyka, že na co sáhl, to se mu povedlo a užíváme to dodnes. Není to tak, Josef Durdík vymyslel i slova slavomam a soběstačnost, která – aspoň podle mne – nejsou tak hezká, ale je autorem i  slov, která dnes působí směšně a jsou právem zapomenuta. Sociologii například chtěl říkat spolkověda, metafyzice závěda, místo plastický jsme měli říkat tvarebný, místo trvání trvot a pro hmat a čich měl Durdík termín prostorověstné smysly. To ale nic nemění na tom, že slova útulný, záložna a nálada jsou mimořádně povedená.