Toto heslo je o velké skupině slov, které spojuje jméno italského hlavního města. Řekneme si, co má Řím společného s romány, romancemi, romantikou a milostnými románky.

Nejprve  o samotném pojmenování Říma, tedy italsky Roma. Jak tohle jméno vzniklo, se neví jistě, předpokládá se, že Rumon či Ruma bylo nejstarší jméno Tibery,  řeky, která dnešním Římem protéká. „Etymologie nejasná,“ říkají o původu těchto starých slov odborníci.

Z pojmenování Říma pak vzniklo slovo romanicus, římský, a spojením lingua romana, románský jazyk, se začalo říkat lidovým jazykům, které vznikly z latiny, tedy  provensálštině, francouzštině, italštině, španělštině. Latina v té době sloužila jako vznešený, vzdělanecký jazyk nadnárodní. Ale i v lidových, románských jazycích se posléze začalo umělecky tvořit. Například veršovaná vyprávění o udatných rytířských činech; takovému dílu  se ve starofrancouzštině říkalo romanz, což tehdy neznamenalo nic jiného, než že je to dílo psané v národním, románském  jazyce, tedy ne v latině. Ze starofrancouzského romanz vzniklo francouzské roman a německé roman, z něhož je naše pojmenování velkého prozaického epického útvaru, románu, který se vyvinul mimo jiné také z oněch veršovaných rytířských vyprávění zvaných romanz.

Výraz romance vznikl podobně. Dnes je to pojmenování menší lyrickoepické básně často s milostnou tematikou,  vyznívající optimisticky. Ve 14. století se tímto slovem ve španělštině nazývaly básně s osmislabičnými verši, přednášené za doprovodu hudebního nástroje; jejich tématem pak v 16. století byl především boj španělských křesťanů s Maury. Španělské pojmenování vzniklo z provensálského romans, románský, římský a opět neznamenalo nic jiného než informaci, že jde o díla, která nejsou psána latinsky, ale národním, lidovým jazykem.

Román a romance nejsou jediné literární pojmy, které v sobě nesou jméno Říma, tedy slovo Roma. Dalším takovým pojmem je romaneto, slovo současně italské a současné české. Tímto výrazem označujeme žánr, který je specifický pro českou literaturu a který stvořil spisovatel Jakub Arbes. V příručkách se můžeme dočíst, že základ romaneta „tvoří důmyslně prokomponovaný fantastický nebo dobrodružný příběh… logickou návazností epizod, rozvíjejících vždy motiv epizody předchozí, postupným odhalováním tajemné události až k závěrečné pointě se romaneto blíží novele“. Slovo romaneto vzniklo někdy kolem roku 1872 a vymyslel ho Jan Neruda. Když se tento básník a novinář stal šéfredaktorem časopisu Lumír, chtěl pro své první číslo něco mimořádného, a to se podařilo. Nerudův přítel a kolega z Národních listů Jakub Arbes právě dopsal prózu nazvanou Svatý Xaverius a souhlasil s uveřejněním v Lumíru. Neruda si po jejím přečtení uvědomil, že Arbesovo dílo je pozoruhodné nejen svým zajímavým dějem, ale že jde také o zajímavý, v jistém smyslu nový žánr. Že to není ani román, ani novela, že je to jaksi něco mezi. A že i této skutečnosti by se dalo obchodně využít a nový žánr uvést novým pojmenováním. Po několika dnech přemýšlení prý  Neruda  přišel se slovem romaneto, což je italská zdrobnělina slova román, v doslovném překladu vlastně románek.

Po románu, romanci a romanetu je na řadě romantismus, název uměleckého proudu 19. století, jedné ze základních vývojových etap evropské literatury a umění vůbec. Slovo romantismus také pochází ze jména Roma, ale tentokrát jde o vztah dědečka a vnuka. Romantismus je od slova román. Ale ne od jeho dnešního významu, nýbrž od toho původního. Protože romány původně byly veršovaná vyprávění o rytířských dobrodružstvích, slovo román si až do 19. století uchovalo význam označení  čtení zajímavého, dobrodužného, fantastického, tajemného. O tvorbě autorů, kteří nastupovali koncem 18. a počátkem 19. století, se říkalo, že je románová, myšleno ve smyslu zajímavá, dobrodružná, fantastická, individualistická. Z tohoto původně asi lidového a možná trochu ironického přirovnání se pak vyvinul oficiální název celého uměleckého směru.

V knížce Václava Flajšhanse Živá slova je zajímavý údaj o tom, že německý spisovatel Ludwig Tieck vydal roku 1800 knihu Romantische Dichtungen, tedy Romantické básně, a ta dala jméno nejen uměleckému směru romantismu, ale i romantice. Což je podle Slovníku spisovného jazyka českého to, co v sobě má prvky nevšednosti, neobyčejnosti, fantastičnosti, dobrodružnosti a silného citového působení. Přesně takové prvky měly staré romány. Ostatně ani dnes román není jen  „rozměrná zpravidla prozaická skladba zobrazující nejrůznější životní příběhy“, ve slovníku i v naší běžné řeči najdeme i význam „životní, zpravidla milostný nebo dobrodružný příběh“; přičemž když řekneme románek, máme na mysli milostný příběh ne literární, ale skutečný, obvykle ovšem jen krátce trvající.