Ve slovníku nazvaném Co v slovnících nenajdete jsem na rozdíl od slovníků jiných výraz pofidérní našel. A přečetl jsem si tam, co jsem tušil, totiž že pofidérní je podivný, směšný, pochybný, podezřelý. Ale kromě toho jsem všiml pozoruhodné poznámky, že slovo pochází z nářečí. Překvapilo mě to především proto, že nářeční slova obvykle bývají česká, dokonce často přímo staročeská, a výraz pofidérní vypadá velmi cize, tedy přejatě.

Záhada se prohloubila, když jsem se podíval do Akademického slovníku cizích slov. Výraz pofidérní tam je uveden, jde tedy o cizí slovo. A dále se tam říká, že původ našeho výrazu je latinský. Řeklo by se, že jen jedno tvrzení o původu slova pofidérní může být pravdivé. Představa, že by šlo současně o slovo latinské a nářeční se zdá být dost divoká. A přesto to tak pravděpodobně je.

O výrazu pofidérní pojednává Dušan Šlosar ve své knížce nazvané Jazyčník, která vyšla v 80. letech. Autor vzpomíná, že tohle slovo, které se pokládá za nové, slýchal už od své lašské babičky a že je uvedené i v moravském nářečním slovníku Františka Bartoše, který začal vznikat v 19 století. A pak přesvědčivě vykládá jeho původ. Do moravských a slezských nářečí se tento výraz pravděpodobně dostal z řeči možná už barokních kazatelů. Ti snad používali přídavné jméno perfidní, které vzniklo z latinského perfidus, tedy věrolomný, proradný. Moravští venkované si perfidní zkomolili na pofidérní a dali mu význam podivný, pochybný, nepodařený. A z moravskoslezských nářečí se pak slovo pofidérní dostalo do běžné mluvené češtiny. Takový vstup cizího slova do češtiny – přes nářečí – opravdu není obvyklý, ale je, jak vidíme, možný.