Když řekne slovo pas sportovní komentátor, nejspíš tím myslí přihrávku, a to přihrávku dlouhou, směrem kupředu; přenesení hry se tomu také odborně říká. Fotbalový pas však není jediný pas, který v češtině máme. Běžnější je ten pas, který se v křížovkách vyskytuje pod legendou „jízdní průkaz“. Pas jako průkaz ale nemusí být jen cestovní, známe také zbrojní pas a existuje rovněž dobytčí pas, což je průkaz o nezávadném zdravotním stavu dobytčete. A pořád to ještě nejsou všechny české pasy. Karbaníci znají slůvko pas, které používají v okamžiku, kdy se vzdávají další hry. Čtvrtý pas  se vyskytuje zcela ojediněle, ale existuje; průsmyku zeměpisci někdy říkají pas.  A s pátým pasem se zase vrátíme do běžné češtiny. Pas je také část těla, eventuálně šatů. Můžeme být štíhlí v pase, švadlena může zabrat sukni v pase a někdo nás může obejmout kolem pasu.

Takže na pohled pět pasů, každý jiný. Ve skutečnosti jsou to pasy dva. První čtyři, tedy fotbalový, cestovní, karbanický a zeměpisný, pocházejí z jednoho latinského slova, zatímco pas poslední, na lidském těle a na šatech se vyskytující, je slovo všeslovanské a s předchozími nemá nic společného.

Slovo pas označující přihrávku k nám přišlo z angličtiny, kde pass znamená přihrát a také podat a projít. V angličtině se do této podoby změnilo francouzské passer, projít, pominout, které pochází z latinského passus, tedy krok. Jízdní pas se k nám dostal z němčiny, kde se na Pass zkrátilo původní passport, které vzniklo ze starofrancouzského passe-port, projít přístavem, průsmykem nebo hranicí. A starofrancouzské slovo má opět původ v latinském passus krok. Karbanický pas do češtině přešel rovnou z francouzštiny, tuto hru pomíjím, touto hrou obrazně řečeno procházím, říká karbaník, když praví pas. Pas jako průsmyk, tedy vlastně průchod, je opět z francouzštiny a opět souvisí s latinským slovem označujícím chůzi.

Do příbuzenstva původem latinských pasů patří běžná slova pasáž, tedy prostor, kudy se prochází, a pasažér, osoba, která je na cestách, kdysi většinou pěších. Patří sem i méně obvyklé slovo pasant označující zákazníka, který místem, třeba horskou chatou, jen prochází a nezdrží se na noc. Rovněž slova pašovat a pašerák patří do příbuzenstva, také pocházejí z francouzského passer –  v tomto případě jde o chůzi přes hranice; nynější podobu dostala v německém argotu.

A teď o pase, který se vyskytuje ve spojeních štíhlá v pase, zabrat sukni v pase a třeba vosí pas. Tento pas tedy nemá s chozením a s francouzštinou, eventuálně latinou, nic společného, je to slovo všeslovanské.

Původní význam praslovanského pojas, byl „to, čím se přepásává“ a z toho vznikly dva významy slova pas, které se vyskytuje také v dlouhé variantě pás. Za prvé je to předmět, kterým se přepásáváme, za druhé místo, kde se přepásáváme, tedy  část trupu nad boky.

Z obou těchto významů pak vznikla slova další. Páskem a opaskem se přepásáváme, pás látky, zeleně nebo třeba dopravní pás jsou podobně úzké a dlouhé jako pásky, které slouží k přepásávání. Do této rodiny možná patří i slovo pásek, kterým se za mých mladých let označovali mladíci, kteří měli tu drzost a oblékali se jinak, než velela komunistická prostřednost. Určitě jich nebylo mnoho, ale v té uniformované šedi vynikali. Boty na vysokých podrážkách, mohutná kostkovaná saka, kohout na hlavě, cigáro v koutku pohrdavě svěšených úst. Dikobraz z nich měl ohromnou srandu, režimní kreslíři se předháněli, kdo páska vyvede odporněji. Pojmenování těchto mládenců vzniklo podle teorie uvedené ve slovníku Holubově a Lyerově z toho, že jejich výstřední oblečení bylo velmi zdobné, samý pásek. Podle názoru etymologa V. Machka však pojmenování pásek vzniklo ze slova  pasák ve významu „ochránce nevěstek jimi placený“.

S pasováním je to jednoznačné. Když středověký panovník někoho pasoval na rytíře, předal mu rytířský pás, který se nosil v pase. Také zápas jednoznačně patří do rodiny. Když dva lidé zápasí, dnes se už při tom nemusí držet za pasy, mohou na sebe třeba poštěkávat v médiích, aniž by se kdy viděli, ale slova zápas, zápasit a zápasník vznikla z pojmenování osobního fyzického boje dvou mužů. Potýkaní, při němž se soupeři snažili povalit jeden druhého, a to pomocí uchopení v pase.

Mimochodem úplně stejně vzniklo významově skoro totožné slovo zápolit. V poly nebo u poly bylo totéž co v půli, tedy v půli těla, čili v pase. Když se zápasníci snažili uchopit za poly, zápolili spolu.