Slovo nebe je všeslovanské, praslovansky znělo nebo, v množném čísle pak nebesa, což je tvar, který v češtině zůstal vlastně v nezměněné podobě, přestože v současném jazyce zní silně nezvykle. Podobná slova najdeme i v neslovanských jazycích. Řecké néfos znamená mrak, staroindické nábhas je mlha a vlhko, v němčině je slovo nebel, které znamená mlha, týž význam má latinské nebula a v chetitštině se nebe řeklo nepiš. Nebe je zkrátka slovo indoevropské, všechna zmíněná slova pocházejí z nebhos, mrak, mlha, a to je ze základu nebh-, mokrý, vlhký. Za základní znak toho, co je nad námi, naši předkové zjevně pokládali vlhkost, ze které prší a sněží.

Slovní spojení, v nichž se slovo nebe vyskytuje, se však týkají náboženských představ o tom, že tam kdesi nahoře sídlí Bůh a také andělé, že je tam ráj, do něhož přijdou ti z nás, kteří si to dole na zemi zaslouží. V nebi je to ideální, a když chceme srozumitelně pojmenovat život ve štěstí a blahobytu, řekneme, že je to nebe na zemi. My toto slovní spojení známe především od Voskovce a Wericha z názvu jejich hry a její ústřední písničky, ale autorem tohoto slovního spojení je John Milton, který ho použil ve svém díle Ztracený ráj.

Autora slovního spojení „sedmé nebe“ takhle přesně neznáme, není ani úplně jasné, zda je to pojem křesťanský nebo muslimský. Někteří, jako například Václav Flajšhans ve svých Živých slovech, tvrdí, že jsme toto synonymum pro vůbec největší blaho přejali z posvátného muslimského Koránu, jiní,  například Patrik Ouředník v knížce Aniž jest co nového pod sluncem, poukazují na to, že sedmé nebe se vyskytuje i v křesťanských textech, i když jen v takzvaných apokryfech, které nebyly zahrnuty do Písma svatého. Ostatně Komenský znal ještě víc nebí než pouhých sedm, mluvil i o nebi devátém.

A nakonec pánbíček, který také patří do jazykového příbuzenstva. Toto milé, domácké označení křesťanského boha vzniklo jako svého druhu zkratka. Zkrácením oslovení „pane na nebíčku“, tedy pánbíčku.