Tento výraz známe především ve spojení se slovesy natahovat, eventuálně nabírat, což obojí znamená dávat se do pláče, začínat plakat a nasadit přitom charakteristickou grimasu. Slovní spojení natahovat či nabírat moldánky užíváme především v souvislosti s dětmi, také mladé krásné ženy mohou nabírat moldánky, o mužích jsem to nikdy neslyšel. Moldánky jsou zkrátka slovo milé a něžné, a tudíž patří k dětem a krásným ženám.

Moldánky, ač slovo hezké, není české. Což není jediné překvapující zjištění, ke kterému dojdeme, když začneme pátrat po jeho jazykovém zákulisí. Překvapí určitě i to, že moldánky je původně pojmenování hudebního nástroje. Šlo o jakousi primitivní píšťalu, ve Slovníku spisovného jazyka českého se píše, že to byla „retná píšťalka z rákosu, primitivní hudební nástroj“. V jiných knihách se ale výraz moldánky spojuje s hudebním nástrojem zvaným dudy. Etymolog Václav Machek píše, že malým dudám se na Chodsku říkalo mudlánky a na Slovensku mulitánky, v encyklopedii Universum čteme, že synonymem slova dudy je slovo moldánky. Základní je ale přece jen ta píšťala, podstatnou součástí dud je totiž jazýčková píšťala, která se rozechvívá proudem vzduchu z koženého měchu. Spojení dětského či ženského pláče s vysokým zvukem píšťaly není nepochopitelné, jsou to podobné zvuky.

Dalšího překvapení se nám dostane, když se začneme zajímat, odkud, z které části Evropy nebo snad světa slova moldánky, eventuálně mudlánky, mulitánky či polské multanky přišla. Všechna ta slova pocházejí z názvu země, které se v průběhu let říkalo Mulitany, Multany, Multánsko, Moldova, Moldávie, Moldavsko, země, jejíž část se také jmenovala Besarábie a která patřívala do Rumunska, do Sovětského svazu, kdysi do starověké Dácie a dnes je samostatnou republikou.

Píšťala zvaná moldánky pravděpodobně získala své pojmenování od toho, že na takový nějaký hudební nástroj hrávali moldavští pastýři.