Slovník spisovného jazyka českého říká, že modrý znamená „mající barvu jako čistá obloha, květy pomněnek, chrp nebo čekanek“. V etymologických slovnících se dočteme, že praslovanské modr nemá jistý výklad. Že se spojuje s latinským madere, být mokrý, řeckým madao, pouštím vláhu, staroindickým máda, opojný nápoj, což všechno je asi z indoevropského mad-, mokrý, stékat. Z čehož plyne, že modrý vlastně původně znamenalo „mající barvu vody“ a že přídavná jména modrý a mokrý jsou příbuzná.

Z pojmenování modré barvy máme v češtině poměrně dost velkou skupinu slov. U modřiny, u pracovního oděvu zvaného modráky a také u sýkorky modřinky, motýla modráska a u cibuloviny modřence je souvislost jasná, to všechno má modrou barvu. Hřib zvaný modrák po rozkrojení zmodrá. S modřínem je to složitější, ten je jako všechny jehličnany zelený. Avšak jeho dřevo, odborně řečeno jádro jeho dřeva, má lehce namodralou barvu, a proto se mu dříve říkalo modrodřev, z čehož spojením s dalším starým názvem tohoto stromu, který zněl břín nebo také břím, vzniklo dnešní modřín.

Složitější je vysvětlit, kde se modrá vzala ve spojeních modrá krev, modré pondělí a modrá punčocha.

Na otázku, proč se říká, že šlechtici mají modrou krev, a proč se šlechta někdy souhrnně nazývá modrá krev, jsou nejméně dvě odpovědi. První jsem našel v knížce lingvisty a literárního vědce Václava Flajšhanse Živá slova, která vyšla v roce 1915. Píše se tam, že modrá krev se šlechticům začalo říkat ve Španělsku, že tedy originální znění tohoto slovního spojení je španělské a zní „sangre azal“. Říkalo se tak prý vizigotským šlechticům, kteří měli, na rozdíl od původem arabských Maurů, bílou pleť, jíž prosvítaly modré žilky. Toto vysvětlení zní velmi pravděpodobně, prosvítající žilky na světlé pleti – nejen ovšem šlechticů – jsou opravdu modré, i když v nich teče červená krev.

Stejně pravděpodobné mi připadá i vysvětlení, které má ve svém slovníku Václav Machek. Píše tam: „Modrá krev šlechticů je žertovné domyšlení toho, že ta barva byla velmi oblíbená u šlechty.“ Dodejme, že modrou barvu prý měli v oblibě zvláště polští šlechtici.

Kdo si udělal modré pondělí, v pondělí nepřišel do práce. Neoprávněně zůstal doma. Jedno vysvětlení tohoto úsloví jsem opět našel v knížce Václava Flajšhanse Živá slova. Modrým se prý nazývalo poslední masopustní pondělí, den, kdy se na znamení začínajícího půstu kostely zdobily modrou látkou. Protože se o tomto masopustním, modrém pondělku nepracovalo, „říkalo se,“ píše Flajšhans, „když někdo i jindy v pondělí lenošil, že si udělal modré pondělí“.

Druhé vysvětlení je trochu drsnější. Podle něho mladí tovaryši během – jak bychom dnes řekli – víkendu pravidelně pili a stejně pravidelně se pak servali. Což mívalo dva následky, jednak byli od modřin celí modří, jednak nebyli schopni jít do práce. Měli modré pondělí. Další dvě teorie o modrém pondělí vycházejí z německého slova blau, tedy modrý, a rovněž mají na myslí víkendovou opilost. Podle první z nich německé blau znamená nejen modrý, ale hovorově či slangově také opilý. Podle druhé pak původně nejde o blau, ale o lau, které prý znamená nečinný.

Spojení modrá punčocha není ani zdaleka tak všeobecně známé jako předchozí „modrá“ spojení. Dříve se poměrně často jako modré punčochy označovaly ženy a dívky, které byly na vkus doby až příliš vzdělané a emancipované. A to tenkrát znamenalo i to, že ty dámy nebyly půvabné. Dnes to mají odpůrci emancipovaných žen složitější, dnešní feministky, kterým se už neříká modré punčochy, bývají i krásné…

Spojení modré punčochy vzniklo v polovině 18. století v Anglii. Tehdejší emancipované ženy se scházely v salonu paní Montagu na jakýchsi seminářích, kde míval hlavní slovo vědec jménem Stillingsfleet. A tento pán se vyznačoval tím, že s oblibou nosil modré punčochy. Modrými punčochami pak vědychtivé dámy posměšně pojmenoval v té době slavný admirál Edward Boscawen.