Slovo marcipán je zajímavé už z významového hlediska. Ty, kteří mají ve všem rádi jednoznačnost, slovo marcipán asi rozčiluje. Označuje se jím totiž jednak jemný perník, z něhož jsou vyráběna třeba pouťová srdce, a jednak se tak nazývá mandlová hmota, z níž cukráři vyrábějí různé postavičky, květinky a ornamenty. V obou případech jde o cukrářské výrobky, ale ze dvou různých hmot; jak složením, tak chutí. Jak to přišlo, opravdu nevím, ale je to tak, všechny slovníky se v tom shodují a žádnému z obou významů nedávají přednost, ani jeden z nich neoznačují za původnější. Musíme se s tím spokojit.

O původu slova marcipán se ví víc. I když úplně jednoznačné to také není. Jisté  je, že nejde o žádného pána třeba jménem Marci, jak by se zdálo při pohledu na slovo marci–pán. Z lidové, tedy nesprávné etymologie vychází také středověký „jakoby překlad“ slova marcipán, tedy chléb svatého Marka. Toto pojmenování předpokládá, že druhá část latinského marcipanis pochází z latinského panis, chléb. Nepochází, do latiny se slovo dostalo z arabštiny, kde prý snad znělo mantaban.

V těch našich etymologických slovnících, jejichž spoluautorem byl doktor Josef Holub, se objevuje zajímavá historka, která se váže právě k arabskému mantaban. Mantaban  prý znamená v překladu z arabštiny „sedící král“ a údajně se tak říkalo byzantské minci, na níž byl vyobrazen sedící Kristus. Pak se nějak stalo, slovníky neříkají jak, že se slovem mantaban začaly označovat krabice s jemným cukrovím a pojmenování krabic se pak přeneslo na cukroví samotné. Spojení mezi mincí a krabicemi by mohlo být v tom, že na krabicích byla podobná kresba jako na mincích, ale to spekuluji, to jsem nikde nečetl. Ostatně tato mincovně-krabicová historka se v současných etymologických slovnících ani neuvádí, tam se bez dalších podrobností jen konstatuje arabský původ slova marcipán.