Člověk v limbu moc nevnímá, je v jakémsi polobezvědomí, případně úplném bezvědomí, eventuálně také může spát. Dříve se spojení „být v limbu“ používalo také jako synonymum pro smrt – kdo byl v limbu, byl mrtvý. Heslo limb najdeme například v Jungmannově slovníku. Píše se tam, že limb je „vymyšlené prostranství v zásvětových končinách mezi světem a peklem“. U Františka Ladislava Čelakovského zase najdeme verš „limb stvořen a Adam tam vhozen“.  A Jan Neruda píše: „má duše někde je už v limbu branách“.

Tento citát z Nerudy uvádí Slovník spisovného jazyka českého, kde však samostatné heslo limb nenajdeme, je tam jen výraz limbus, u něhož se v závorce podotýká, že básnicky je limbus limb. Limbus je podle tohoto slovníku v katolické věrouce předpeklí, tedy onen podle Jungmanna prostor „mezi světem a peklem“. Když tedy o někom ospalém, spícím, mrtvém řekneme, že je v limbu, chceme tím říct, že je jakoby na cestě z tohoto světa, že už směřuje do pekla, že je v předpeklí.

I kdyby slovník neuváděl, že slovo limbus pochází z latiny, asi bychom původní význam tohoto latinsky vypadajícího výrazu i tak šli hledat do latinsko–českého slovníku. Nespletli bychom se, v latinsko–českých slovnících limbus skutečně najdeme i s vysvětlením, že jeho český význam je okraj, obruba, lem. Takže pojmenování předpeklí slovem limbus se vyjadřuje skutečnost, že toto místo je okrajem normálního světa.