Při vyprávění o slovese láteřit se dost poučíme o českých středověkých mírách používaných hlavně v lesnictví a v hornictví. Ale vezmeme to od významu slovesa láteřit.

Slovník spisovného jazyka českého říká, že láteřit lze na koho, na co a také komu a čemu a že láteřit se rovná lát, hubovat, nadávat, spílat, zlořečit a klít. Jako příklady užití slovník uvádí věty: „povoz uvízl a kočí láteřil“, „školník láteřil na kluky“, „láteřil fabrikantům“. U hesla láteřit jsem ve slovníku nenašel žádnou poznámku, která by říkala, že je to sloveso zastaralé nebo snad knižní, ale asi mi dáte za pravdu, že ho dnes úplně běžně nepoužíváme. To ovšem nic nemění na tom, že jeho význam bezpečně známe.

Možná by si někdo mohl myslet, že sloveso láteřit etymologicky souvisí se slovesem lát, které má rovněž význam nadávat, spílat, hubovat. Lát neboli láteřit… ta slova jsou si tak podobná, že to vypadá, jako by láteřit bylo jen nějakou expresivní variantou slovesa lát. Není to tak, tato dvě slova jazykově nesouvisejí, mají rozdílný původ. Lát je staré indoevropské slovo a má prý onomatopoický původ, zatímco láteřit je od výrazu látro, což je zkomolenina německého pojmenování délkové míry slovem Klafter.

Látro byl jeden sáh, vzdálenost, kam dospělý člověk dosáhne vzpaženou rukou, tedy něco od dvou do dvou a půl metru. Horníci tuto míru používali už ve 13. století. V Kutné Hoře bylo jedno látro 2,1 metru, v Jáchymově 1,917 m a v Praze se látro rovnalo čtyřem loktům pražským, tedy 2,366 m.

Později se na látra měřila i nařezaná polena v lese, dřevorubcům štípajícím polena do láter, my teď říkáme „do metrů“, se říkalo láterníci. A možná právě tito láterníci vymysleli zaklení „látro hromů“, které mělo stejný význam jako třeba „tisíc hromů“. Ten, kdo klel slovy látro hromů, ten látroval, jak se říkalo v jižních Čechách, nebo láteřil, jak se říkalo jinde a jak říkáme dosud, aniž víme, že existovala nějaká míra jménem látro.