V tomto hesle bude plno květů, květin, kytic, kytek, kytiček, květinek, kvítí… samá hezká slova. Dozvíme se mimo jiné, že slova květina souvisí se slovesem svítit, proč se prošedivělým vlasům říká prokvetlé, že květina a kytka svým původem nijak nesouvisejí, že slovo kytice ve významu svazek květin existuje v češtině poměrně krátkou dobu a že něžné slovo kytička je hodně blízce příbuzné s poněkud snad až vulgárním výrazem kýta.

Nejprve k původu slova květina. To, stejně jako výrazy květ, kvítko, květenství, květena, květináč a třeba květinářství, rozkvět a vzkvétat, patří do jedné rodiny se slovesem kvést. Tohle všeslovanské sloveso praslovansky znělo kvisti, což nemělo daleko ke svitěti. Můžeme trochu zjednodušeně říct, že kvést a svítit bylo vlastně jedno slovo, jehož východiskem byl indoevropský kořen kueit-, zářit. Václav Machek ve svém etymologickém slovníku vysvětluje blízkou příbuznost, vlastně původně totožnost, slov svítit a kvést tím, že sloveso kvést se nejprve začalo používat o prvních jarních květinách, které kvetou bíle a v jarní přírodě doslova svítí, tedy o sněženkách, bledulích, sasankách a o bíle, až zářivě kvetoucích ovocných stromech.

Že tohle všechno není spekulace, že kvést opravdu původně znamenalo bíle zářit, dokazuje slovní spojení prokvetlé vlasy používané pro vlasy, které začínají šedivět; první bílé vlasy v původně tmavých opravdu svítí, září, podobně jako sněženky v předjarní krajině.

A teď ke kytici. To je podle Slovníku spisovného jazyka českého svazek květů se stonky. Kytička pak je jednak malá kytice, tedy malý svazek malých květů s malými stonky, ale za druhé také květina; buď malá, nebo sice normálně velká, ale taková nějaká milá. Tento druhý význam slova kytička nemají rádi Moravané. Ti takové užití slova kytička pokládají za přímo chybu, kytička je pro něj jen a jen malá kytice. Nemají pravdu už proto, že slovo kytička ve významu květinka užívali takoví mistři češtiny jako Karel Čapek, František Hrubín a třeba Ivan Olbracht, všichni ovšem původem z Čech, ne z Moravy. Ale naznačoval jsem souvislost kytic, kytek a kytiček s kýtou. Ano, měl jsem skutečně na mysli kýtu, „horní část zadní končetiny čtyřnohých zvířat ke kolenu“.

Slova kytice a kýta mají společný původ, pocházejí z téhož  staročeského předka. To slovo znělo krátce kyta, objevilo se v češtině někdy ve 14. století a znamenalo hrozen, chuchvalec, svazek. Například svazek vlasů byl kyta. Kyta byl také chuchvalec svalů, jakési nakupení masa, a odtud je slovo kýta v našem dnešním významu. Dále se slovo kyta užívalo jako pojmenování svazku různých užitkových rostlin. Jsou doložena slovní spojení kyta lnu, kyta tytřicě zelené, což byla cizrna, a také hrachová kyta. Teprve v 16. století se objevuje slovo kytka i jako název svazku několika květin. Daniel Adam z Veleslavína píše o „kytce kvítí“ a Komenský mluví o bylinách, z nichž „se kytky vijí“. Ze slova kyta vzniklo slovo kytka a teprve z něj výraz kytice. Není to tedy tak, jak jste si možná mysleli, že kytka je jakási zhrubělá varianta původního kytice. Ne, kytice je relativně opravdu hodně mladé slovo, poprvé se jako název pro svazek květin objevuje až v Jungmannově slovníku v první polovině 19. století.

Ke květinovému tématu ještě dodám, že hezké slovo květena pro veškeré rostlinstvo vymyslel v 19. století svérázný obrozenecký učenec Karel Slavoj Amerling. Také zvířena je Amerlingovo slovo. Za záhadu lze pokládat, že se v češtině udržela právě jen tato dvě Amerlingova slova, zatímco stejně utvořené výrazy horněna, kamena, zeměna a také liděna, tedy lidstvo, jsou zapomenuty a dnes nám připadají komické.