Při probírání jazykového zákulisí výrazu kanár se dostaneme leckam. Do horkých srpnových dní ve starém Římě, na hvězdu Sirius, do starých ruských prázdnin a ovšem také na Kanárské ostrovy.

Začneme podle vzoru „již staří Římané“… u kanikul. Toto ruské pojmenování prázdnin je totiž převzaté z latiny, z jazyka starých Římanů. Ti období horkého léta říkali „psí dny“, latinsky dies caniculae. Pes se latinsky řekne canis. Proč Římané srpnová vedra pojmenovali právě po psech, není úplně jasné. Snad proto, že člověk jménem svého nejvěrnějšího druha z živočišné říše buhvíproč nadává různým nepříjemným věcem. Psímu počasí neboli psotě, dětské epilepsii neboli psotníku; nadávání samotnému se říká zepsutí a vypeskování… Horka jsou nepříjemná, psí. Podle jiných autorů horké dny dostaly jméno podle toho, že za nich po římských ulicích polehávalo mnoho psů. Všichni víme, jak se pes za vedra tváří unaveně a nehybně.

Z latinských dies caniculae, které nastávaly v období letních prázdnin, si Rusové podle jedné teorie udělali kanikuly, i když psovi oni říkají sobaka. Podle druhé verze se ruské prázdniny nejmenují podle římských psů, ale podle hvězdy, které my říkáme Sirius a která se latinsky jmenuje Canicula, tedy Psí hvězda. Tato hvězda je typicky letní, na letní obloze je nejlépe vidět. Když byla na obloze výrazná Canicula, staří ruští zemědělci věděli, že nastávají taková vedra, při nichž není možné pracovat; je třeba si vzít volno, kanikuly. Až později se toto původně zemědělské slovo dostalo do školní terminologie.

Než si řekneme, proč se nejjasnější hvězdě naší oblohy říká Canicula, tedy Psí hvězda, povíme si, proč se jmenuje Sirius. Toto jméno je původem řecké, seirios v řečtině znamená jiskřící, blikající, Sírius opravdu jaksi bliká, odborníci tomu říkají scintilace. Je způsobená tím, že hvězda zůstává nízko nad obzorem, a tak na její světlo má vliv neklid vzduchu. Slovem sirius ale staří Řekové původně označovali všechny hvězdy, někdy dokonce i Slunce. Canicula  pak této hvězdě říkali Římané nejspíš z toho důvodu, že je to nejjasnější hvězda souhvězdí Velký pes, astronomové jí odborně nazývají Alfa Canis Major, tedy První (nejjasnější) ve Velkém psu. Tím jsme se dostali k otázce, proč se souhvězdí, jehož součástí je Sirius, jmenuje právě Velký pes.

Pozoruhodné určitě je, že v tomto seskupení hvězd viděly psa vlastně všechny starověké národy, o kterých víme, že si souhvězdí vytvářely a pojmenovávaly. A každý z těch národů měl vlastní legendu o tom, o kterého psa jde. Staří Egypťané například pokládali souhvězdí Velkého psa za jedno z nejdůležitějších. Soudili, že je to nebeské zobrazení jejich boha mumifikace a pohřebišť Anupa zobrazovaného v psí podobě. Tento bůh, který podle legendy vynalezl pro Egypťany tak důležitou mumifikaci, chránil pohřebiště, a ta ve starém Egyptě byla na okraji pouště, tedy v místech, kde se potulovali zdivočelí psi a šakali. Proto Egypťané zobrazovali Anupa jako muže s šakalí či psí hlavou a jeho psí zobrazení viděli také na obloze v souhvězdí, kterému my dnes říkáme Velký pes.

Další legendy o Velkém psu jsou řecké. Vím celkem o čtyřech řeckých vysvětleních, o kterého psa jde. Podle jednoho je to Kerberos, pes se třemi hlavami a dračí tlamou na konci ocasu, který hlídal podsvětí – mrtvé pouštěl dovnitř a už nikdy nazpátek. Další legenda říká, že je to souhvězdí prvního pěstitele vína rolníka Ikaria, což je jiná postava z řeckých mýtů než známý Ikaros. Vinaře Ikaria zabili pastýři, jimž dal ochutnat svůj vynález: zkvašenou šťávu z vinných hroznů.  Opojných účinků vína neznalí pastýři se totiž domnívali, že jim rolník podal jed. Bůh vína Dionýsos ho pak i s jeho věrným psem vzal na oblohu. Podle třetí legendy je Canis Major pes lovce Kefala. Tento pes se jmenoval Lailapsos a proslavil se tím, že Thébany zbavil jedné terorizující lišky. Ta je ostatně také na obloze, jako souhvězdí Liška. A nakonec nejrozšířenější vysvětlení původu souhvězdí Velkého psa: je to věrný pes vášnivého lovce, hrdiny Oriona.

O jazykovém zákulisí jmen nebeských souhvězdí bych mohl pokračovat dál, ale toto je heslo kanár, a tak se musím vrátit k milému žlutému ptáčkovi, který se před takovými sto lety u nás choval snad v každé středostavovské domácnosti. Správně vědecky se jmenuje Serinus canaria a byl vyšlechtěn z jednoho druhu zvonohlíka vyskytujícího se na Kanárských ostrovech. Ty se od starověku, kdy je Římané objevili, jmenují Canaria, česky vlastně Psí, protože na nich tenkrát žil zvláštní, pozoruhodný druh psa. A žlutí ptáčci, což byla další zoologická pozoruhodnost Kanárských ostrovů, dostali jméno podle názvu ostrovů.