Když jsme jako v Jiříkově vidění, zažíváme nějaký neuvěřitelný příběh. Cítíme se jako ve snu, nevěříme svým očím, jsme užaslí, koukáme jako spadlí z měsíce, eventuálně jako tele na nový vrata. Většina z nás asi také ví, odkud tohle slovní spojení pochází – od Josefa Kajetána Tyla, který napsal a v roce 1849 uvedl svou, jak se tehdy říkalo, báchorku Jiříkovo vidění. I ti, kteří kus neviděli, myslím aspoň mlhavě vědí, že Jiřík byl čeledín nespokojený se svou chudobou. Ve snu se dostal do hory Blaník, tam se chudoby zbavil, ale současně poznal, že štěstí nespočívá v majetku. Když se ze všeho pod Blaníkem probudil ve svém původním postavení, byl spokojený.

Všeobecné přesvědčení, že úsloví „jako v Jiříkově vidění“ pochází z Tylovy mravoličnosti, zároveň je a není pravdivé. Jiříkovo vidění totiž existovalo už dávno před Tylem. Někdy na počátku 14. století se do Čech dostaly opisy latinského spisu Visiones Georgii, které pak na přelomu 14. a 15. století, tedy čtyři sta let před tím, než se Tyl narodil, vyšly v českém překladu jako Jiříkovo vidění. Onen starý spis vyprávěl o maďarském šlechtici Georgiovi, česky Jiříkovi, který  vládl v městě Trója v Neapolském království. Což je vzhledem ke vzdálenostem mezi Maďarskem, Neapolí a Trójou mírně řečeno nepravděpodobné. Ale o zeměpis nejde. Jde o to, že Jiřík byl nejprve král krutý, pak se cosi stalo a on se dal na pokání. Při své kajícné pouti došel až do Irska, do kláštera svatého Patrika, kde vstoupil, cituji, „v hlubokost země“ a prošel mimo jiné také očistcem. Jeho bloudění pod zemí mělo třicet zastavení, tedy vidění, a jejich popis je skutečně silně barvitý. Objevuje se tam například železné, hřeby pobité a rozpálené kolo, kterým točilo tisíc ďáblů za tím účelem, aby bylo na kousky rozsekáno co nejvíc duší. Skutečný horor, který však neměl jen, abych tak řekl, zábavný účel. V době vydání knihy o Jiříkovi totiž začala katolická církev učit o očistci a spis měl novinku podpořit.

Vyprávění o uherském Jiříkovi, který se dostal do očistce a napravil se, bylo živé ještě na počátku našeho obrození. Jeho popularitu využil nejprve Jan Pravoslav Koubek, který napsal satirickou skladbu Básníkova cesta do pekel aneb nové Jiříkovo vidění, a pak Josef Kajetán Tyl, který ze středověkého textu převzal základní myšlenku, jméno hlavního hrdiny i název, ale stvořil původní české dílo.