Když posloucháme národní písničky a čteme pohádky, tak trochu našim předkům závidíme. Zdá se, že v dávných dobách rostly po našich lesích spousty lesních jahod; děti a mladé dívky na ně podle těch písniček a pohádek chodily vlastně pořád. Kde jsou ty časy, dnes na pár lesních jahod narazíme jen úplnou náhodou.

Slovo jahoda je všeslovanské, Rusové říkají jágoda, Poláci jagoda, Srbové a Chorvati jaegoda… Podobné výrazy existují i v baltských jazycích, litevsky to zní úoga a lotyšsky uoga. A všechno s největší pravděpodobností pochází z dávného indoevropského og.

Takže jahody znali už i naši hodně dávní indoevropští předkové kdesi v asijských stepích? Takový závěr se z indoevropského původu výrazu jahoda vyvodit nedá. To slovo sice existovalo, ale ještě poměrně nedávno se jím i v češtině označovalo leccos, nejen rostlina latinským jménem Fragaria.

Vysvětluje to i spoustu jahod v písničkách a pohádkách. Jahod sice asi bývalo v našich lesích víc než dnes, ale jahody z písniček a pohádek nejsou jenom jahody. Pod slovem jahoda naši předkové kromě našich jahod mysleli také borůvky, brusinky, maliny, ostružiny – těm říkali „ostrožné črné jahody“, mezi jahody zařazovali i na stromech rostoucí jeřabiny, které plným jménem nazývali „jahódky, ježto slovů řežabiny“.

Jahoda byl pro naše předky prostě jakýkoli lesní plod, a dokonce nejen ten jedlý. Ve starých textech se totiž můžeme dočíst i o jedovatých „jahódkách, ježto slovů vranie oko“ a o „jahódkách z břečťanu“ či dokonce o „lipových jahódkách“. Olej naši předkové lisovali z „jahódek olivových zelených“, tedy z oliv, a plodům moruší říkali „jahody mořské“, protože tyto stromy se k nám podle jejich soudu dostaly ze zámořských zemí.