Slůvko fuk má v češtině celkem šest významů. První vyjadřuje lhostejnost a používá se v několika verzích: fuk, šumafuk, šmafuk, šmafú, šumafú. Druhé fuk je citoslovce, které se užívá jako popis fouknutí a také rychlého úniku; ve slovníku najdeme příklad: „myška fuk do díry“. S tímto fukem jako citoslovcem úzce souvisí fuk jako podstatné jméno. Věta „ten má silný fuk“, tedy fouknutí čili výdech, není  neobvyklá. Dále je fuk také spára, například mezi prkny, jimiž je obložená místnost. Takovým fukem může zvenku foukat, ale jazykově tento fuk s foukáním nesouvisí. Pátý fuk je nebo spíš byl drobný, ten nejdrobnější peníz. V Nerudovi například najdeme větu: „Švestky jsou za osm fuků.“ A konečně fuk šestý: také se už nepoužívá, ale ve starší literatuře ho můžeme najít třeba v podobě „dělal s tím fuky“, což mělo význam „chlubil se s tím, nafukoval se, že to má“. Náfukové, což je dosud zcela běžné slovo, dělávali fuky.

Tři ze šesti českých fuků  jsou příbuzné. Jsou to citoslovce vyjadřující fouknutí a únik rychlý jako fouknutí, dále podstatné jméno ve významu výdech a konečně fuky vyjadřující ve starší češtině chlubení, obrazné nafukování se. Všechny mají společný základ ve všeslovanském, zvukomalebném slovese foukat, které už svým zvukem vyjádřuje vanutí, proudění vzduchu. Do blízkého příbuzenstva těchto fuků patří hovorové sloveso vyfouknout ve významu ukrást. Když něco někomu vyfoukneme, uděláme to nepozorovaně, nehlučně, hbitě, jako bychom jen tak foukli. S největší pravděpodobností do stejné jazykové rodiny patří i výraz podfuk, který má význam lest, úskok, podvod. Podvod se také dělá nepozorovaně, nehlučně, hbitě, jako když foukne. Kdysi se však myslelo, že podfuk nesouvisí s foukáním, že je to cizí slovo pocházející z latinského sub fuco, tedy „pod líčidlem“, jinak řečeno „přetvařující se“.

Ale máme i fuky, které s foukáním, vyfouknutím a podfuky nesouvisejí. Fuk jako pojmenování drobného penízu je prý zkomolenina slova floutek či flútek, kterým se označovaly měděné mince používané husity. O původu toto fuku, z něhož je také známější flok ze spojení „nemít floka“, se nic neví. S fukem jako dírou, štěrbinou, zářezem a drážkou je to naopak jasné: je z německého Fuge, spára.

A konečně jsme došli k fuku vyjadřujícímu lhostejnost, tedy  k šumafuku. Ten má původ v hovorové francouzštině, tam se „je mi to jedno“ či „kašlu na to“ řekne „je m´en fous“(čteno žmafu). Ono fous pochází ze slovesa foutre, které mimo jiné znamená „vůbec nedělat“. Češi si z francouzského „žmafu“ vytvořili několik variant: šmafú, šumafú, šumafuk, šmafuk a také zkrácené fuk, které nemá nic společného ani s foukáním, ani s drobnými, ani s fuky či fukami ve zdi.