Fraškou může být nebo se do ní zvrhnout schůze. Fraškou někdy  bývá jednání parlamentu. Fraškou byly volby za komunistů. Fraška je prostě nějaké nesmyslné, neopravdové či nedůstojné jednání či dění, jinak řečeno komedie nebo snad spíš tragikomedie. Komedie a tragikomedie, slova používaná v divadelnictví, jsou ve vyprávění o původu výrazu fraška na místě. Slovem fraška totiž do běžného jazyka vstoupil původně odborný divadelnický termín.

Teatralogové frašku charakterizují takto „Typ veselohry, který působí situační komikou, soustředěnou na úsměvné postavy nebo směšné charaktery. Vznikla ze středověkých masopustních her a z commedia dell´arte.“ Dále odborníci dodávají, že známé jsou vídeňské a také berlínské frašky, že nejslavnější českou středověkou fraškou je Mastičkář a že v 19. století u nás psali frašky například Jan Nepomuk Štěpánek či Václav Kliment Klicpera. Souvislost frašek divadelních a těch politických je myslím jasná: úsměvné postavy… ,směšné charaktery.

Původně však slovo fraška s divadlem – a ovšem ani s politikou – nesouviselo. Vzniklo z italského výrazu označujícího listnatou větev. Ten výraz zní frasca a později se jím kromě větví pojmenovávaly i výčepy alkoholu – to proto, že výčepy byly ve středověké Itálii označovány listnatými větvemi, které sloužily jako dnešní vývěsní či reklamní štíty. Z pojmenování výčepu pak slovo frasca přešlo i na stálé návštěvníky těchto zařízení. Protože stálí hosté v hospodách obvykle bývají lidé dost lehkomyslní, po čase byl frasca jakýkoli lehkomyslný člověk; ani nemusel chodit do výčepu označeného listnatou větví. Ze slova frasca ve významu lehkomyslník vzniklo slovo frasche znamenající „nicotné šprýmování“.  A nakonec se divadelním hrám, kde se nicotně šprýmovalo, začalo říkat frašky.

S fraškou je to tedy hodně spletité, a to musím ještě dodat, že italské frasca ve významu lehkomyslný člověk přešlo v podobě Fratz do němčiny a změnilo význam na „špatný člověk“. Z německého slova nám pak v češtině vznikl fracek.