Fiakr je předchůdce dnešních taxíků. Jak se píše v Akademickém slovníku cizích slov, byl to „nájemný kočár tažený párem koní“. Ten pár koní je důležitý, dvouspřežným nájemním povozům se říkalo fiakry, kdežto jednospřežné se jmenovaly drožky.

Pátrání po jazykovém zákulisí výrazu fiakr začneme někdy na počátku 7. století. Tehdy přišel do Francie, do města Meaux ležícího asi 45 kilometrů od Paříže, jistý Fiacrus, latinsky Fiacrius. Byl to podle většiny pramenů irský poustevník, jinde se píše, že to byl syn skotského krále. V každém případě ten muž chtěl ve Francii poustevničit. Tamní biskup mu dal kus lesa k bydlení a Fiacrus hned mávnutím hole proměnil divokou přírodu v kvetoucí sad. Když se pak stal svatým, byl právě kvůli tomuto činu  pokládán za patrona zahradníků a zobrazován s rýčem. Další pozoruhodností tohoto pozdějšího světce bylo, že se zcela zásadně, doslova až za hrob, vyhýbal ženám. Když žil, nesměly se přiblížit k jeho obydlí, a po smrti ani k hrobu. Tam chodili jen muži,  především nemocní muži. Na jednu spíše pánskou nemoc se mrtvý světec specializoval zvláště, uměl prý vyléčit hemeroidy.

Jenže co má společného svatý Fiacrus, jakýsi irský nebo snad skotský poustevník, patron zahradníků, nepřítel ženského pohlaví a léčitel hemeroidů s nájemnými dvouspřežnými kočáry zvanými fiakry?L V některých knihách se můžeme dočíst, že první fiakristé měli své stanoviště u kostela svatého Fiacra v Paříži. Avšak v Paříži žádný kostel zasvěcený svatému Fiacrovi není a prý nikdy nebyl, dokonce ani kaple ne.

Je to maličko jinak. V roce 1640 začal jakýsi pan Sauvage v Paříži podnikat v oboru přepravy lidí nájemnými kočáry. První stanoviště těchto kočárů bylo v ulici St. Martin, kde majitel bydlel, před domem, kterému se říkalo Hotel St. Fiacre, protože na jeho štítě byl vyobrazený svatý Fiakr. První nájemné kočáry se shromažďovaly takříkajíc u Fiakra, a tak se jim brzy začalo říkat fiakry. A už jim to zůstalo.