V tomto případě mohu konstatovat bez jakékoliv pochyby, že slovo dálnice je české a jen české. Ve 30. letech 20. století u nás začala být aktuální potřeba silnic nového typu, silnic, kterým se v Evropě říkalo – a dosud říká – autostrády. Naši předkové za první republiky měli potřebu nepřejímat pro nové jevy slova z jiných jazyků, chtěli mít pojmenování vlastní, česká. A tak se pořádaly ankety, v nichž lidé, neodborníci, navrhovali pojmenování nových jevů.

Z těchtoi anket vyšla nejméně dvě opravdu povedená slova: rozhlas a dálnice. U slova dálnice pak dokonce známe jméno jeho autora. Byl to kapitán ženijního vojska Karel Chmel. Za základ si vzal přídavné jméno dálný a koncovku k němu připojil podle slov silnice a železnice. Pan kapitán asi nevěděl, že slovo dálný se do češtiny dostalo z ruštiny, odkud  si ho vypůjčil autor pověstných Rukopisů. Druhá zajímavost výrazu dálný v souvislosti s dálnicí spočívá v tom, že toto přídavné jméno svým významem výrazu dálnice neodpovídá úplně přesně. Dálný není v češtině daleký, do dálky vedoucí, ale vzdálený, odlehlý. To ale nevadilo, slovo se rychle ujalo a i jazykoví odborníci konstatovali – cituji z prestižního časopisu Naše řeč z roku 1939: „Vidíme, že ze všech návrhů je dálnice nejlepší.“

Dodejme, že je zaznamenáníhodné, jak podstatně se za šedesát let náš vztah k přejatým slovům změnil. Dnes by nikoho ani nenapadlo nepřevzít slovo autostráda do češtiny, a ten, kdo by chtěl vymýšlet místo něj nějaké české pojmenování, by byl pokládán za blázna zabývajícího se hloupostmi.