Toto slovní pojmenování školní známky, které v běžné řeči říkáme dvojka, se mi vysloveně líbí. Mimo jiné proto, že je, jak říkají přírodovědci, endemitem, tedy čímsi vyskytujícím se jen v jedné oblasti. Stejně jako je rostlina jestřábník sudetský endemitem krkonošským, chvalitebná je endemitem školním. Nechtěl bych, aby jestřábník sudetský vyhynul, má leccos, co jiné jestřábníky nemají. Přídavné jméno chvalitebný také, například koncovku –tebný, která z něj dělá jediné běžně používané české přídavné jméno vzniklé ze slovesa příponou –tebný. Zanikne-li slovo chvalitebný, zmizí i tento jeden ze způsobů tvoření přídavných jmen.

Adjektivum chvalitebný pochází ze slovesa chválit, které je z podstatného jména chvála. Chválit znamená projevovat uznání, s uznáním mluvit, velebit a zastarale také vyslovovat s něčím spokojený souhlas, odtud je dokonavé schvalovat. Chvála je uznání, zhodnocení dobrých vlastností. Výraz pochvala má týž význam. Do příbuzenstva patří i slova naschvál a schválně.

Jsou to slova všeslovanská, v praslovanštině se říkalo stejně, ale krátce: chvala. Jak se tento výraz k našim praslovanským předkům dostal, se neví přesně. Dřív se soudilo, že možná souvisí se staroindickým svárati, zurčí, eventuálně se staroirským skvala, volat. Což etymologický slovník J. Rejzka označil za „výklady… málo přesvědčivé“. A nabídl jinou možnost. Předchůdce tohoto slova se prý z íránského jazyka dostal do jazyka Skytů či Alanů, kde dostal význam vyjadřující náboženskou úctu. Tím slovem dávní kočovníci chválili své bohy. Takže buď od Skytů, kteří někdy ve 4. století před Kristem žili na Dněpru, nebo od Alanů, kteří se o pět set let později vyskytovali nejen na Donu a na Volze, ale také v dnešním Maďarsku a dokonce i ve Španělsku, se slovo chvala dostalo k našim slovanským předkům.

            V češtině z něj vzniklo přídavné jméno chvalitebný. Slovo, kterým se označuje druhá nejlepší školní známka, a současně slovo vonící božstvy dávných, po asijských stepích kočujících kmenů.