„Bezstarostně a nespořádaně žijící nadaný člověk, zvláště umělec“ – jak slovo bohém charakterizuje Slovník spisovného jazyka českého –, má kupodivu velmi úzkou souvislost s Romy. A také s Čechy.

Abychom si všechno objasnili, musíme začít někdy ve 2. století př. Kr. Tehdy na území, které my pokládáme za české, žil keltský kmen Bójů. Podle něho Římané říkali dnešním Čechám Boiohaemum, Boémia,  a toto označení se v evropských jazycích udrželo i v dobách, kdy Keltové zmizeli a po Germánech do těchto prostor přišli Slované, pro něž se ujalo pojmenování Češi. Slova Boémia, Bohémie, bohemista či název fotbalového klubu Bohemians pocházejí z římského pojmenování dnešních Čech.

Teď přeskočíme mnoho staletí a řekneme si, že někdy koncem 14. století se ve Francii objevili Romové. Jejich zjevem a chováním konsternovaní Francouzi se jich ptali, odkud přicházejí. A oni říkali, že z Čech, z Bohémie. Byla to pravda, u nás byli dříve než ve Francii. Francouzi to však pochopili tak, že Bohémia, Čechy, je kolébkou Romů, a tak si Romy pojmenovali slovem Bohème. Češi a Romové byli pro středověké Francouze jedno a totéž. Ale co říkám pro středověké, ještě v roce 1935 se v jednom váženém evropském lékařském časopise psalo o Janu E. Purkyňovi jako o rakouském vědci cikánského původu.

A jak je to s dnešním významem slova bohém? Ten vznikl v Paříži v polovině devatenáctého století. Spořádaným občanům připadalo, že mnozí umělci se chovají příliš hlučně, vesele, tedy nepatřičně a nezvykle, podobně jako Romové. A tak jim začali říkat bohémové, tedy Romové, Cikáni, a vlastně Češi.