Vynikající znalec češtiny Pavel Eisner se kdysi ve své Češtině poklepem a poslechem podivoval nad množstvím významů slov beseda a besídka: „…co významů se vešlo do slova beseda: hovor, rozmluva, družná rozprávka a zábava, pak společenská zábava s programem… pak znamená to slovo spolek, spolkovní budovu, tanec, a může se tak jmenovat i časopis a jiný tiskový produkt.“  Dále Eisner zaznamenává, že besídka je také „loubí, altán, altánek“.

Základní význam slova beseda je „přátelský družný hovor“, z něho pak pocházejí všechny významy ostatní, i ten altánek, kde si můžeme příjemně pobesedovat s přáteli. Beseda je ovšem slovo české, v 19. století přímo programově české. Obrozenci své společenské zábavy s programem, při nichž si chtěli česky promluvit, pobesedovat, začali označovat jako besedy. Tyto obrozenecké besedy jsou vlastně předky našich dnešních školních besídek. Tanec, který obrozenci vymysleli a tančili na besedách, nazvali také programově česká beseda.

Podobná slova se stejným významem mají ii další slovanské jazyky. A dokonce i v neslovanské maďarštině je slovo beszéd, řeč; tento výraz ale není původem maďarský, přešel sem od Slovanů.

Praslovanské besěda se vykládá z kořene sěd-, z něhož vzniklo i sloveso sedět. Ano, při hovoru, rozmluvě se sedí, ostatně takovému rozhovoru říkáme i posezení. Odborníkům však dělá trochu potíže předpona be-, která prý zjevně znamená naše dnešní bez a je záporová. Prý se sem snad dostala proto, že její původní význam byl vně, venku, a slovo besěda tedy znamenalo posezení venku, mimo dům. Možná však ono „bez“ vyjadřovalo původně skutečnost, že šlo o rozhovor „bez sezení“, neboli vestoje. Odborníci nevědí, ale přiklánějí se k první variantě.