Slovo basa můžeme v češtině použít v několika zcela různých souvislostech. Když řekneme, že basa tvrdí muziku, víme, že řeč je o největším ze smyčcových nástrojů, o nástroji s hlubokým tónem, odborně zvaným kontrabas. Když slyšíme, že bratranec sousedovy snachy se minulý týden vrátil z basy, je nám jasné, že se nemluví o hudebním nástroji, ale o vězení neboli kriminále. A když si na chalupě k ohni koupíme basu piv, je zřejmé, že jsme si nekoupili ani hudební nástroj, ani kriminál, nýbrž to, čemu se úředně říká přepravka, a je to plastová bedna vymyšlená tak, aby se v ní skleněné láhve nepotloukly.

Co mají tyhle tři české basy společného kromě toho, že se stejně píšou i vyslovují? S největší pravděpodobností mají společného hodně: pojmenování vězení slovem basa vzniklo z pojmenování hudebního nástroje a pojmenování přepravky vzniklo z pojmenování vězení.

Na počátku tedy byla basa jako hudební nástroj. Toto slovo je z italského basso, které znamená nízký. Ano, jde o hluboké tóny, které basa vydává. Ze stejného zdroje pochází i pojmenování hlubokého pěveckého hlasu slůvkem bas.

Vysvětlit souvislost basy a vězení dá víc práce. Dnes se soudí, že naše „být v base“ asi vzniklo z francouzského „au violon“, tedy „být v houslích“, což je francouzské pojmenování pobytu v kriminálu. Housle a basa jsou si tvarově dost podobné a lze si představit, že ta dvě slova se mohou   žertem zaměnit. Ale co mají housle společného s vězením, není o nic jasnější, než co má s vězením společného basa. Francouzi zařadili patrně so slovníku mučicí nástroj zvaný housle, který se hudebnímu nástroji tvarem podobal. Bylo to prkno ve tvaru houslí – nebo basy – s úzkými otvory pro hlavu a pěsti. Být v houslích neboli v base asi původně znamenalo být za trest mučen nástrojem zvaným housle. A když se mučit přestalo, staly se housle – a u nás basa – symbolem jakéhokoliv trestu ve vězení. Podle některých odborníků také často používané přísloví „Nouze naučila Dalibora housti“ souvisí s houslemi jako mučicím nástrojem. Dalibor z Kozojed se prý ve věži, která se dosud jmenuje Daliborka, nenaučil hrát na housle, jak se praví v několika klasických českých uměleckých dílech. On byl na houslích mučen, což byla ta nouze, která ho naučila housti, čili říct, co jeho mučitelé chtěli slyšet.

V knížce Zakopaný pes se ale píše, že to úsloví vzniklo jinak. V  Paříži koncem 15. století za vlády Ludvíka XI. museli na soudce, kteří jezdili k soudním jednáním, jejich sluhové a kočí čekat v soudní budově často celý den. Takové čekaní je dost nuda, jak dosvědčí i současní šoféři současných potentátů.  Jejich středověcí kolegové to řešili kartami, kostkami a také hrou na hudební nástroje. Sluhové a kočí si vlezli do prázdných cel v soudní budově a hudli, bez ohledu na to, že to neuměli. Aspoň byla větší legrace. Basu prý měli zvlášť oblíbenou, takže se celé dny ze soudního vězení ozýval charakteristický zvuk basy. Proto si prý Pařížané basu a vězení ztotožnili.

S basou jako přepravkou je to jednoduché. Ta se tak jmenuje proto, že láhve jsou v ní jako ve vězení, v base. Nemohou se hýbat, aby se vzájemně nepotloukly a nerozbily.