Důvod, proč se anekdoty jmenují právě anekdoty, je – řekl bych – kuriózní.  Začalo to v 6. století po Kristu v tehdejší Byzanci. Tam v letech 490 až 562 žil historik jménem Prokopios z Kaisareie, který byl tajemníkem vojevůdce Belisaria a popsal tažení svého pána proti Peršanům, Vandalům a Gótům. Dalším Prokopiovým dílem je popis všech stavitelských památek zbudovaných za vlády císaře Justiniána I. Tohoto slavného byzantského císaře, kterému se také říkalo Veliký, Prokopios velmi ostře kritizoval. Zdá se, že historikovi se nelíbila především císařova manželka, bývalá herečka Theodora, která měla, jak říkalo, na svého manžela poněkud příliš velký vliv.

A tím jsme se dostali k anekdotám. Prokopios totiž také vydal dílo, které bylo plné příhod z byzantského císařského dvora. Byly to historky k císařovu a hlavně císařovninu majestátu nepříliš uctivé. Nečetl jsem je, ale soudím, že byly  vtipné, komicky působící, a právě proto se název souboru těchto historek stal základem pojmenování jakékoli vtipné historky, krátkého humorného příběhu.

Prokopiovo dílo se jmenovalo Anekdotos, což však tenkrát neznamenalo nic jiného než Dosud nevydané či Dosud veřejně neznámé. Podtitul knihy zněl Tajné historky. Řecký výraz anekdotos je složenina z předpony an- a základu ekdotos, který pochází od ekdidomi, vydávám. Z tohoto řeckého slova je pak latinské édere, vydat, a z něj pak naše česká slova edice a editor, která jsou tedy nečekaně příbuzná se slovem anekdota.