Galimatyáš je zmatenina, spletenina, slátanina.  Řeč, projev, novinový článek nemající ani hlavu, ani patu. Je to nesrozumitelné, nikdo se v tom nevyzná. Také guláš se tomu říká, eventuálně bramboračka.

Jak vzniklo krásné slovo galimatyáš, odborníci nevědí. Vlastně naopak. Každý odborník umí o původu slova galimatyáš něco říct, a obvykle je to dost zajímavé, ale potíž je v tom, že každý říká něco úplně jiného.

Začneme odborníkem nejstarším, lingvistou a spisovatelem Václavem Flajšhansem, který v roce 1915 ve své knížce Živá slova vysvětloval původ výrazu galimatyáš touto historkou: Jednou se prý konal soud kvůli kohoutovi, latinsky gallus, ukradenému jistému Matějovi či Matyášovi, latinsky Matthiasovi. A soudce byl takový popleta, že místo gallus Matthiae, tedy kohout Matějův, říkal v zápalu řeči galli Matthias, tedy Matěj kohoutův. A od té doby se popletené řeči říká galli Matthias, tedy galimatyáš.

Jiný výklad, který se objevuje například ve Stručném etymologickém slovníku Josefa Holuba a Stanislava Lyera, tvrdí, že francouzské gallimatias, které k nám přišlo přes němčinu, je složenina slov Galli a mathia, což se dá přeložit jako Gallovo učení či věda. Když víme, že Galie je latinské jméno dnešní Francie, porozumíme vysvětlení uvedenému také v Machkově slovníku. Že totiž složenina galimatias, Gallovo učení, francouzské učení, francouzská věda ironicky naráželo na nesmyslné, zmatené disputace na francouzské univerzitě zvané Sorbonna v 16. století..

Zcela jinak, ve srovnání s předchůdci málo barvitě, přistoupil k problému galimatyáše lingvista František Kopečný. Ten v Etymologickém slovníku jazyka českého vydaném v 50. letech minulého století soudil, že slovo galimatyáš má původ v řeckém výrazu chalimakseis, které znamená změť.

Nejčerstvěji se galimatyáš objevuje ve slovníku Jiřího Rejzka. Autor říká: „Přes německé Galimathias z francouzského galimatias, jehož výklad většinou vychází z osobních jmen Gallus a Mathias, nebo z fiktivního místního jména – těžko rozlišit, co je skutečná a co jen lidová etymologie  V druhé části také může být řecké mathia, vědění, učení.“

Takže o galimatyáši víme, že nic nevíme. Ale abych na konec přece jen řekl něco jistého. Toto slovo se do češtiny nepochybně dostalo až někdy koncem 19. století, v podobě galimatyas ho užil Jan Neruda. Až do druhé světové války se v češtině pokládalo za knižní, prostí lidé ho neužívali. Což se pak ve druhé polovině 20. století bůhvíproč změnilo a výraz galimatyáš se obecně rozšířil.