Slovník spisovného jazyka českého slovo stres vysvětluje jako „zátěž, soubor podnětů působících nadměrně na organismus“. Praktický slovník medicíny je přesnější, když říká, že stres je „stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoli výrazně působící zátěž, ať už tělesnou, nebo duševní“ a dále vysvětluje, proč stres cítíme jako něco nepříjemného. Uplatňují se zde vývojově staré mechanismy, které našim předkům umožňovaly přežít. V okamžiku nebezpečí organismus zmobilizoval síly, aktivoval nervový systém, zrychlil krevní oběh, zvýšil krevní tlak, vyplavil energetické zásoby, tedy tuky a cukry, prohloubil dýchání, zvýšil svalovou sílu. Pračlověk se tak vmžiku připravil na boj nebo na útěk. A pak v tom boji nebo při útěku své zmobilizované síly použil, jaksi vybil.

Schopnost organismu zmobilizovat síly, pocítíme-li nebezpečí, nám zůstala. Jenže my máme pocit nebezpečí třeba u televizní obrazovky, když vidíme letadla teroristů narážející do mrakodrapů. Náš organismus se připraví na boj nebo na útěk, jenže bojovat není s kým a utíkat není proč – my ty zmobilizované síly nepoužijeme, nevybijeme. A to se nám stává třeba i několikrát denně, organismus má v současném světě pocit nebezpečí velmi často a nemusí jít o světodějné záležitosti, stačí třeba pětka z matematiky našeho syna nebo hádka se sousedem. V těchto situacích také fyzicky nebojujeme ani neutíkáme. A že to neděláme, nám laicky řečeno nedělá dobře. To nevybíjení nám působí srdeční choroby, cukrovku, aterosklerózu a spoustu dalších nemocí.

Tohle všechno poznal v polovině 20. století kanadský lékař rakouského původu Hans Selye, a ten pro tento jev také vymyslel název stres. Zkrátil latinské dostress, úzkost, na stres a neuvědomil si, že v anglické fyzikální terminologii slovo stres už existuje a znamená napětí. Fyzikům se nelíbilo, že se „jejich“ slovo zavádí do jiného oboru s trochu jiným významem, a tak protestovali. Selye svou chybu uznal a navrhl původem řecké ponos. Jenže mezitím se však už slovo stres v medicíně vžilo a vymýtit se nedalo.