Ve  Slovníku spisovného jazyka českého se dozvíme, že jsou tři možnosti, jak slovu kluk rozumět. Za prvé jde o „nedospělou nebo dospívající osobu mužského pohlaví“, za druhé se slovo kluk používá expresívně pro muže vůbec; když jdou kluci do hospody, může jim být každému třeba šedesát. A za třetí je kluk, opět expresívně, nápadník, milenec – naše dcera má plnou hlavu kluků, zatímco její kamarádka kluka ještě nemá.

Slovník upozorňuje, že v rámci prvního, nejrozšířenějšího významu se slovo kluk používá pejorativně. Když řekneme, že se někdo chová jako kluk, že utekl jako kluk, chceme říct, že se zachoval neodpovědně, nedůstojně, prostě nedospěle. A když se k nám někdo chová jako ke klukovi, když nás seřve jako kluka, pokládá nás za nedospělého. Z tohoto pejorativního významu slova kluk pak pochází výraz klukovina, o kterém slovník praví: „uličnický kousek, uličnické chování“.

Podrobně jsme se poučili o významu slova kluk, ale kdyby se nám snad dostala do rukou staročeská Alexandreida a my jsme si tam přečetli, že si vojska „pokoje nedala kluky“, nebyly by nám tyto znalosti nic platné, staročeské větě bychom nerozuměli. A pokud bychom si v nějakém jiném starém textu přečetli, že muž byl zabit „klukem nepeřeným“, zmatek by byl dokonalý. Staří Čechové zjevně pod slovem kluk mysleli něco zcela jiného než my.

Je to tak, naši předkové klukem nazývali hrot šípu, později se pojmenování kluk rozšířilo na celý šíp. Když si vojska „nedala pokoje kluky“, znamenalo to, že po sobě střílela šípy. Aby šípy dobře létaly, aby po vystřelení držely směr a dosáhly cíle, musely mít na konci opeření.  Bez opeření šíp neplnil svou funkci, „kluk nepeřený“ nebyl k ničemu. A tak se stalo, že slovní spojení kluk nepeřený se začalo používat obrazně  jako hanlivé pojmenování čehokoliv, co se k ničemu nehodí. Kluk nepeřený byl i k ničemu se nehodící člověk. Lenoch, ničema, budižkničemu.

Jenže jak to souvisí s dnešními kluky? Vlastně jednoduše. Těm, kteří někdy měli v rodině pubertálního mládence, nemusím vykládat, jak se takoví hoši dejme tomu mezi třinácti a sedmnácti chovají a jak vypadají. Velmi často jen tak čučí s prominutím doblba, když už je člověk přiměje k nějaké práci, vydají se za ní pomalým klátivým krokem. Obvykle jsou líní i odpovědět na prostou otázku; když to dobře dopadne, jen tak zahučí. Na pohled lenoši a budižkničemové. Že takové chování není vynálezem našich postkomunistických  pubescentů, vidíme právě ze slova kluk. Tím, že se takhle chovali i staročeští dospívající, zachovali nám slovo kluk. Slovním spojením kluk nepeřený, označujícím věci a lidi neužitečné, se totiž říkalo také zmíněným napohled líným a neužitečným mládencům.

A pak se to zkrátilo na pouhé kluk, zapomnělo se, že kdysi šlo o nadávku, sama nadávka se také zapomněla a zapomněl se i úplně původní význam slova kluk, tedy šíp, respektive jeho hrot. Zůstala jen hezká slova kluk, klukovina, klučina, klouček a klouče, o kterých  Pavel Eisner napsal, že jsou svým zvukem v dokonalém souladu se svým významem.

Ještě musím dodat,  že se neví, jak původní slovo kluk, pojmenování hrotu šípu, vzniklo. Václav Machek ve svém slovníku říká, že snad souvisí se slovesem klovat, ve slovníku Jana Rejzka se zase upozorňuje na makedonské kluka, tedy klepat, bodat.

Na úplný závěr musím říct, že dříve se objevovala i jiná teorie o vzniku slova kluk ve významu chlapec. Podle ní nešlo o „šípy nepeřené“, ale o německé klug, které znamená chytrý, prohnaný. Ta šípová teorie se mi libí víc; nejen proto, že je pravděpodobnější.