S českým fenoménem  víkendového bydlení souvisejí dvě slova – chata a chalupa. Hned na začátku musím říct:  Ačkoli ta dvě slova vypadají díky své úvodní slabice cha- velmi podobně, etymologicky, tedy původem, nemají vůbec nic společného. Chata a chalupa do češtiny přešly každá z úplně jiné světové končiny. Ano, jak chata, tak chalupa jsou slova přejatá. Zvlášť u chalupy bychom to asi nečekali. Ty naše chaloupky české, básnili kdysi čeští obrozenci…

Pravda je, že slovo chalupa v našem prostředí žije velmi dlouho. Slované ho znali už v době, kdy ještě mluvili společným jazykem. Dnes však existuje chalupa jen v češtině a polštině a pak v hornolužičtině, tam v podobě khalupa. A jak je to s „cizostí“ chalupy? Odborníci jsou přesvědčeni, že Praslované tohle slovo přejali z nějakého germánského jazyka, kam se snad dostalo z řečtiny, v níž existuje velmi podobné slovo kalybé – chýše, chatrč. Ze stejného řeckého zdroje pochází i výraz koliba, který se do slovenštiny dostal prostřednictvím maďarštiny nebo snad  rumunštiny.

Výraz chata je v češtině kratší dobu, přišel k nám z nějakého východoslovanského jazyka, odborníci nevědí úplně přesně, ze kterého – možná z ukrajinštiny, možná z běloruštiny. Jisté ale je, že k východním Slovanům se výraz chata dostal z některého z íránských jazyků. Tam slovo kata znamená dům a také sklep nebo jáma.

Takže, když řekneme, že prázdniny trávíme na chatě, mluvíme možná persky, zatímco když řekneme, že jsme na chalupě, hovoříme pro změnu řecky.