Kocovina je, říká Slovník spisovného jazyka českého: „skleslý stav zpravidla po alkoholickém opojení“. Obrazně pak výraz kocovina užíváme i pro stavy deprese a rozčarování, které nemusejí následovat po opojení přímo alkoholickém. Kocovina se dostavuje třeba i hromadně, v celém národě, například po rozjaření z úspěšně provedené revoluce. Z poznání, že teď už je třeba zase pracovat, dokonce líp a víc než předtím. Však to známe: blbá nálada.

Ze znění slova kocovina se zdá, že tento výraz má něco společného s kočkami nebo s kocoury. Pro kočky ani pro kocoury však stav skleslosti není nijak typický, spíš naopak. Prozradím hned teď, že na vzniku slova kocovina se kocouři opravdu podepsali, ale dost složitým způsobem. O čemž za chvíli.

Teď ještě musím říct, že slovo kocovina existovalo v češtině někdy od roku 1848 v úplně jiném významu, než je ten dnešní. Kocovina tenkrát byla výtržnost, což mělo původ v demonstracích proti tehdejšímu mladoboleslavskému hejtmanovi Kotzovi. Výtržnost, demonstrace proti Kotzovi byla kotzovina, vyslovováno kocovina a kocovina pak byla jakákoliv výtržnost.

S kocovinou postalkoholní je to takhle: Někdy v druhé polovině 19. století začali čeští studenti říkat stavu, který se dostavuje „den poté“, Katzenjammer, což je německé slovo pro kocovinu, které se těžko překládá. Jeho druhá část, Jammer, znamená nářek, bída, žal. První část, Katze, má sice význam kočka, ale v tomto případě jde asi o slangovou obměnu slova Kattarh, tedy katar, onemocnění. Takže Katzenjammer spíš než „kočičí nářek“ původně znamenalo „onemocnění, při kterém se nám chce naříkat“. Čeští studenti tam ale raději slyšeli kočku, a tak si pro překlad německého slova vybrali slovo kocovina, jehož původní význam výtržnost se v té době začínal zapomínat.