V souvislosti s alkoholovým opojením se v češtině, a ostatně i v jiných jazycích, vyskytuje spousta barvitých slov a nečekaných přirovnání. Povím zde něco o zákulisí dvou takových výrazů.

Když se řekne opice, může jít o lidově užívaný termín pro podřád vyšších primátů s pětiprstými chápavými končetinami, s plochými nehty a kožními lištami na dlaních nebo o synonymum pro opilost, tedy o stav dočasného opojení alkoholickými nápoji. Slovo opice je všeslovanské, praslovanské opica je odvozené příponou –ica od op, které – jak odborníci říkají – zjevně souvisí s starohornoněmeckým affo, z něhož pochází dnešní německé Affe. Podobná slova existují i v dalších germánských jazycích. Možná Slované pojmenování pro opici přejali od Germánů, možná to ale bylo naopak a opice se do germánských jazyků dostala z jazyků slovanských – odborníci nevylučují ani možnost, že jak Slované, tak Germáni pojmenování tohoto primáta převzali z nějakého neznámého jazyka.

Proč se opilosti říká opice, se zdá být evidentní – česká slova opilost a opice jsou si velmi podobná, obě začínají stejnou skupinou hlásek. Takže se zdá, že je to celkem běžným způsobem vzniklý jazykový žert. Jenže také například ve španělštině se opilosti a opici říká stejným slovem mona. Stejná slova pro opici a opilost jsou i v italštině a ve staré provensálštině… Etymolog Václav Machek uvádí, že spojení opic a opilosti se vysvětlovalo tím, že opice mají, jak Machek píše doslova, „jakousi náchylnost k lihovým nápojům“. Jenže to není potvrzeno, dodává etymolog. Sám totiž soudí, že společným jmenovatelem je arabské slovo maimūn, které znamená šťastný i opice. Opicím se říkalo „šťastné“, protože pocházely z Jemenu, jiným názvem Šťastné Arábie, a opilým se říkalo šťastní, protože se tak většinou tváří a někdy i cítí.

Když je někdo namol, nemá jen tak obyčejnou opici. Kdo je namol, je opilý hodně, dá se říct totálně. Pokud mluví, tak nesrozumitelně blekotá, pokud se udrží na nohou, pak se motá jako – ano, třeba jako mol. Pro mola, šatního motýlka, jak se píše v křížovkách, je opravdu typický takový jako motavý let, let jakoby nesměřující přímo k cíli; mol létá, jako by byl opilý. Nejsou ale jen šatní moli, existují i moli takzvaní pivní nebo vinní. U nich je motavý, opilý let ještě logičtější. A protože pivním a vinným molům se zdrobněle říkalo molek a molek se objevuje ve starší české literatuře jako označení opilce, zdá se být úplně jasné, že spojení být namol ve významu být totálně opilý souvisí s motýly z čeledi molovitých, přesněji s jejich způsobem letu.

Všeslovanské slovo mol má indoevropský původ, pochází od kořene mel-, drobit, mlít. Takže mol je ten, kdo rozrušuje, drobí, mele různé věci, například textilie nebo kožešiny. Švédové takovým motýlkům říkají mal, Němci Milbe a staří Indové jednomu druhu červa říkali malūka.

Jenže podle další teorie ve slovním spojení být namol o žádné motýlky zvané moly nejde. Spojení jsme prý přejali z němčiny, lépe řečeno z německého argotu, kde je pro opilost slovo Molum, což je výraz, který pochází z židovského jazyka jidiš, kde mole znamená plný  – v tomto případě alkoholu.

Třetí teorii uvádí ve svém slovníku Václav Machek. Podle ní nejde ani o moly, ani o jidiš slovo mole, nýbrž o staré sloveso mlamolat, tedy blábolit, žvanit. Kdo je namol, blábolí, mlamolá.