Duha je světelný oblouk na obloze tvořený barvami slunečního spektra, které vzniklo rozkladem slunečních paprsků při dešti. Výraz duha se používá i obrazně, například „vláda duhové koalice“, má být vláda, v níž jsou zastoupeny všechny takříkajíc barvy politického spektra.

K obvyklé otázce, jak je to se vznikem slova duha, tentokrát ještě připojím podotázku, zda duha nějak souvisí s duhem, který se objevuje ve slovním spojení „jde nám to k duhu“ a od něhož zjevně pocházejí slova neduh a neduživý.

Duha je výraz všeslovanský, v polštině je slovo dęga, v ruštině dugá, v srbštině a chorvatštině dúga a tak dále. Pozoruhodné je, že v některých slovanských jazycích se tímto slovem označuje jen onen barevný oblouk, vznikající, když současně prší a svítí slunce. V jiných jazycích však toto slovo má pouze význam „část koňského postroje ve tvaru oblouku“, eventuálně „část stěny sudu“. Což souvisí; společným jmenovatelem různých slovanských významů slova je oblouk, něco klenutého. Atmosférická duha se asi jmenuje podle části koňského postroje ve tvaru oblouku. Dál do minulosti odborníci jít neumějí. Dodám ještě,  že rčení „pije jako duha“ pochází z představy, že nebeská duham svými konci ze země nasává, pije vodu.

A teď duh, z něhož jsou neduh a neduživý. Duh není jaksi samec od duhy, duh s duhou jazykově ani jinak nemá nic společného. Duh je zdraví, síla, užitek a prospěch. Jak víme, když nám něco jde k duhu, je nám to ku prospěchu. Neduh je nemoc, kdo je neduživý, je nemocný. Staré praslovanské dog znamenalo pevný, silný, ruské dužij dosud znamená silný. Ostatně i ve staré češtině existovaly výrazy duží a dužný, které znamenaly velký, silný, masitý. Tato slova už moderní čeština zapomněla, ale určitou vzpomínku si na ně zachovala ve slovech dužina či dužnina, dužnatět a dužnatý, která se používají v souvislosti s „masitou“ částí některých, hlavně ovocných plodů.